ostrov Janiky

25.01.2012
Zatmění všech sluncí

Televizní film, o kterém je dnes také  článek na BL.

24.01.2012
Dveře ve zdi 26

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

19.01.2012
Putování s domácími zvířaty

Ruský film o svobodě lidské bytosti.

Dveře ve zdi 25

Přeložil Hamilbar, vzato odtud.

16.01.2012
Dveře ve zdi 24 - První světová válka

Napsal Hamilbar.

Pokud laskavý čtenář dovolí, přeskočíme cca 50 roků. Pouhých 50 roků. To není přeci tak moc. A podíváme se, co se dělo ve světě 50 let po událostech kterými jsme se zabývali v minulém seriálu a jež souhrnně obvykle nazývají "Restaurace Meidži".

Událost, která nás bude zajímat, je zvykem nazývat "První světová válka".

14.01.2012
Nemůžeme čekat milost...

(Překlad velmi zajímavého článku el-murida odtud.)

10.01.2012
Japonsko, epocha Meindži 12.

Přeložil Hamilbar:

3.01.2012
Kaddáfí vítězem ankety „Human Rights Hero of the Year 2011“

Anketu vyhlásila Amnesty International USA jako celosvětové on-line hlasování.

2.01.2012
Poslední hodiny roku 2011

Píše Hamilbar: Janika má Lva Veršinina ráda, a tak jsem pro ni jednoho přeložil odtud. 

1.01.2012
Ohlédnutí za rokem 2011

Překlad článku Lva Veršinina: Smrt odčiníš smrtí

28.12.2011
Japonsko, epocha Meindži 11.

Přeložil Hamilbar. Překlad tentokrát pochází odtud.

23.12.2011
**bez titulku**

Nestůj u mého hrobu a neplač, já tam nejsem, já jsem nezemřel.

20.12.2011
O mrtvých jen pravda

"Povaha tohoto bombardování je výlučně humanitární." Václav Havel

Něco k vánočnímu rozjímání

Přeložil Hamilbar:

Následujících pár čísel vhodných k vánočnímu rozjímání bylo vzato odtud.  

18.12.2011
Pod obrazem mocnáře...

Ani smrt nesmaže vinu. Odpustila bych leccos. Odpustila bych chyby i lhaní, vypočítavost i zištnost, povýšenost a ignorování lidí. Co odpustit nemohu, je smrt a utrpení v důsledku „humanitárních“ bombardování. Zeptejte se všech zabitých a trpících v „humanitárně“ bombardovaných zemích, zda odpustili. Až odpustí oni, odpustím i já.

16.12.2011
Dveře ve zdi - 6

Přeložil Hamilbar:

Autor opublikoval následující text na svém blogu zde v Únoru letošního roku. Domnívám se ale, že stojí za to si ho přečíst i s tím zpožděním. Nakonec, na Blízkém Východě to zatím přece neskončilo, i když se o tom raději moc nepíše. Ono by to nebylo moc hezké čtení.

12.12.2011
Japonsko, epocha Meindži 10.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Pád Ezo

 (vůdci republiky Ezo)

12. května republice Ezo zbývaly pouze pevnosti Gorjókaku (Goryōkaku), Čijogaoka a baterie Benten. Hakodate bylo obsazeno vládními vojsky, vrchní velitel zahynul. Následující den vojáci z císařské strany zahájili palbu na vojenský špitál povstalců. Uviděl to jakýsi důstojník ze Satsumy, doběhl tam a zastavil je.

Jeden ze zraněných povstalců napsal Enomotovi:

"Včera na nás zaútočily jednotky kangun (císařské armády) a již jsme očekávali smrt, když tu na naši obranu vystoupili samurajové ze Satsumy. A nejen že zastavili útočníky, ale postarali se také o to, že se nám věnovali lékaři armády kangun. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát. Minulou noc, okolo půlnoci, nás navštívil Ikeda a ještě další čtyři důstojníci ze Satsumy. Mluvili s námi velmi přátelsky. Řekli, že jsme prokázali skutečného samurajského ducha, bráníce své pozice dokonce i po ztrátě loďstva. Ale co prý o nás řeknou, jestliže se budeme i nadále protivit vůli Tenču (Božská Spravedlnost), jejímž nejvroucnějším přáním je zachovat v této bídné situaci naše životy? Slyšeli, že jsme připraveni raději zemřít, než abychom se vzdali. To je ale v rozporu s vůlí císaře, který si přeje jednat s námi měkce a milosrdně. Požádali nás, abychom to vyřídili našim přátelům v Gorjókaku, rádi bychom proto věděli, máme-li řešit mír, nebo se dál prát."

 (Enomoto Takeaki)

Enomoto a jeho nový číslo dva Macudajra Taro odpověděli:

"Jsme upřímně a velmi vděčni Ikedovi a jeho důstojníkům za tyto informace. Důvod proč jsme sem přišli, je prostý, chtěli jsme oživit tuto poušť a bránit severní bránu země. Tak jsme to také od samého počátku všem vysvětlovali. Jestli tomuto našemu přání nevyhoví, proč bychom měli opouštět tento ostrov? Jesliže se Císař nad námi smiluje a věnuje nám část severu, naši lidé budou bránit severní bránu na smrt. S dvojnásobnou radostí, protože našimi životy vykoupíme zločin, který jsme spáchali tím, že bojujeme proti císařské armádě. V případě, že naší prosbě nevyhoví, podělíme spravedlivě naše válečné štěstí či neštěstí mezi sebou, a budeme bojovat až do konce. Prosím vyřiďte naši odpověď Ikeda-sanovi."

V překladu z diplomatického jazyka do lidského to znamenalo: "Chcete zabránit svým ztrátám a dostat nás živé. Dejte nám region. Když ne, tak ne."

Spolu s dopisem předal Enomoto také dvě knihy o mořeplavbě v Holandštině. Přivezl je kdysi z Nizozemska, kde absolvoval námořní akademii. Zdá se, že to byly v té době jediné učebnice moderní námořní taktiky v Japonsku, a Enomoto nechtěl, aby se ztratily.

16. května velení císařské armády poslalo Enomoto 5 soudků saké a dopis (*) s poděkováním za traktáty o taktice, které se ukázaly býti mimořádně vzácnými. Parlamentář, který dárek přivezl, znovu nabídl obleženým, aby se vzdali, načež ho dozorčí důstojník Tajto Tajcukuiči (budoucí Nakano Koiči, gubernátor Jamaguči) velmi zdvořile požádal, aby se vrátil ke svým, dříve než to začne.

Je třeba říci, ža na této části fronty to začalo mdle a proběhlo bez výsledku, ale pozdě v noci dorazili do Gorjókaku poslové s informacemi o tom, že Benten a Čijogaoka jsou již v rukách protivníka. (Upřesnění – to co z nich zůstalo. Do prachárny Benten dopadl granát z "Kotecu" a v Čijogaoka šly takové boje, že pevnost fakticky zbourali, živou sílu povstalců z 90% pobili a císařskou armádu to vyšlo zhruba jedna ku pěti na mrtvých a raněných).

Vyslechnuv novinky, Enomoto se silně zachmuřil. Pak si přečetl dopis od velení protivníka, trochu se uklidnil a pozval k sobě pány z vlády (v podstatě svůj štáb). Shromážděným Enomoto řekl, že poměr sil vypadá tak, že nejen že se nedá vyhrát, ale nedá se dosáhnout ani remízy. Nemá smysl, aby všichni zahynuli. Poslední korespondence od Tadžimy Kejzo (velitel satsumského kontingentu) v podstatě nabízí život a svobodu všem, kromě nejvyššího velení. A že on, Enomoto, je připraven tento návrh přijmout a spáchat sebevraždu.

A oni a ještě Matsudaira Taro se to právě chystali provést, když dorazil, jako obvykle zaspavší, Otori Kejske.  Zhodnotil situaci a pravil, že pan admirál, tedy pan president, na něco zapomněl. Císařská vojska budou jistě potřebovat viditelný důkaz svého triumfu. A jestliže Enomoto, Matsudairové a sám Otori nebudou ve stavu vhodném k demonstraci (samotné hlavy už nebudou stačit, je to barbarské a před Evropany trapné) tak na tu roli mohou určit někoho jiného – tak to tedy ne, to v žádném případě.

Argumentace byla přijata bez zvláštních sporů, k vládním vojskům poslali parlamentáře a 18. května byla podepsána kapitulace.

Je třeba dodat, že vládní strana udělala dokonce více, než slíbila. Vojáky skutečně po prověrce pustili domů. Věrchuška strávila nějaký čas ve vězení, a poté byla jmenována do odpovídajících státních funkcí.

 (Enomoto jako ministr zahraničí)

 ***

(*)  -  V dopise se píše:

"Jsme Vám vděčni za dvě knihy, kterým podobných není v celém Japonsku a které jste nám poslal, aby se nestaly majetkem vran. Štědrost Vašich citů nám ukládá velkou povinnost. Přijde čas a my se postaráme o to, aby překlad těchto knih byl opublikován a rozšířen po celém císařství a doufáme, že svého činu nebudete litovat."

K dopisu byly přiloženy soudky se saké "aby potěšily důstojníky a samuraje v jejich práci".

***

7.12.2011
Přírodní aspirin

Probírala jsem se v lékárně bylinkami a u jedné (nepamatuju si přesně název) jsem se zastavila, protože mi něco připomněla a zeptala jsem se mladého lékárníka, jestli tohle není ten takzvaný „přírodní aspirin“. Zarazil se, pak řekl, že ne, a začal mi předčítat nápisy na krabičce. Jak jsme se dohadovali, přišel ještě jeho starší kolega, ale o přírodním aspirinu prý v životě neslyšel.

6.12.2011
Japonsko, epocha Meindži 9.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Obrana průsmyku Benten

Měl jsem takový dojem, že s počátkem velké války a začátkem operací armády skončila "hvězdná hodina" Šinsenu.

Ukázalo se však, že jsem se mýlil.

5. září 1868. Provincie Ajzu. Včera vojska Išin Šiši, nyní již coby vládní vojska, obsadila průsmyk Benten a zahájila postup do nitra provincie. Několik hodin poté, se předvoj, pronásledující prchající obránce, ocitne v palbě z vrchu kopce. Kopec je porostlý hustým lesem a na jeho vršku stojí dřevěná stavba, která se později ukáže býti místním budhistickým chrámem. Cesta kolem chrámu je pouze jedna. Okolí je naprosto neprůchodná divočina. Neprojdou ani pěší jednotky, o dělostřelectvu nemluvě. Takže je nutno vzít kopec útokem neboť hustota a přesnost střelby z vrchu jsou bolestivě vysoké. Útočili celý den a celou noc. Zpočátku útočil předvoj a potom i přibyvší hlavní síly. Přitom výšinu bránilo asi 30, podle jiných pramenů dokonce pouhých dvacet mužů. Třináct z nich se probilo zpět ke svým. Kteřížto svoji mezitím zaujali další linii obrany.

A velel této úspěšnější variantě obrany á la Leonidas člověk jménem Jamaguči Dziró. (Poznámka J.: pokud si nevybavujete, o koho se jedná, tak je to na konci kapitoly 7.)

Mnoho lidí, včetně jeho kolegů ze Šinsenu, mělo zato, že tam zahynul. Tato, v pořadí již třetí, zpráva o smrti Saito Hadžime se však ukázala být poněkud předčasnou. Ostatně, jakož i následující dvě.

***

Všední dny britského vyslanectví

Následující příběh se nedá převyprávět vlastními slovy. Ztratil by veškerý půvab. Je třeba citovat.

Tak tedy, místo děje – budova dočasného britského vyslanectví v Edo. Čas děje – červenec 1861. Vypravěč – sir Rutherford Alcock, vyslanec Velké Britanie v Japonsku.

V noci ze 4. na 5. července ho probudil strašlivý hluk. Vyskočil, natáhl si plášť a vytáhl zpod polštáře revolver. Právě se chystal jít se podívat co se zase děje, když do pokoje vpadl jeho pomocník pan Olifant, dále konsul v Nagasaki pan Morrison (oba zakrvácení, oba ranění, Olifant – velmi těžce) a ještě dva studenti-překladatelé. Dále předávám slovo:

"Očekával jsem, že za nimi budou následovat jejich pronásledovatelé a několik vteřin jsem tam stál, připraven začít střílet a zadržet je, než zranění zmizí v mé ložnici. V ten okamžik jsem byl já jediný ozbrojen, neboť pan Morrison měl sice ještě tři zásobníky, ale byl oslepen a ohlušen utrpěnými ranami. Pan Olifant potkal útočníky před svým pokojem a ozbrojen byl pouze těžkým loveckým bičíkem. Nachytali nás nepřipravené a ze 150 ochránců v budově nám ani jeden nepřišel na pomoc.

Pan Olifant ztrácel tolik krve, že jsem musel položit revolver a převázat jeho rány svým šátkem. Zatím co jsem se zabýval touto operací, ze sousedství se ozval hluk a poté série úderů. Kdosi z banditů se zřejmě snažil prorazit skrze zasklené dveře na dvůr a dělal při tom strašlivý hluk. Z jakýchsi důvodů ale ochranu ten hluk nezaujal.

Nás, Evropanů, bylo všeho všudy pět, kolik bylo nepřátel jsme nevěděli. Nemohli jsme opustit naše raněné a nemohli jsme určit, ze které strany na nás mohou zaútočit. Ať už jich bylo mnoho, nebo málo, byli již deset minut pány situace, ale naštěstí nenašli zatím vchod do mých pokojů. A každá jimi ztracená minuta měla pro nás cenu zlata. Protože jsme nemohli opustit pana Olifanta, ležícího v bezvědomí na podlaze, nemohli jsme ani opustit pokoj. Nakonec hluk utichl a my jsme zadoufali, že přišla pomoc, nebo že útočníci zamířili jiným směrem. Teprve potom, já a ještě dva, jsme risknuli opustit raněné a vydali se hledat posledního člena naší skupiny, který se ubytoval ve vzdáleném křídle, a vzhledem k tomu, že se zatím neobjevil, mohlo se stát, že neměl tolik štěstí jako my. Když jsme vyšli, zanechal jsem jednoho ze studentů, pana Laudera, jako hlídku na místě odkud kryl dlouhou chodbu vedoucí od vchodu. Jeho výstřel nás náhle přinutil vrátit se zpět. Ukázalo se, že se před ním objevila skupina ozbrojených lidí. Když se odmítli identifikovat , zahájil, tak jak se patří, palbu, a minout cíl prostě nebylo možné. Oni okamžitě ustoupili a více jsme je neviděli.

Asi za minutu, nebo za dvě, se objevili dva japonští úředníci v civilu a pogratulovali nám k tomu, že jsme celí. Byl s nimi, k mé velké úlevě, pan McDonald, chybějící člen naší skupiny."

Přímo slyším ten tón sira Rutherforda: "samozřejmě, příšerní barbaři, nemající ani ponětí o diplomatickém protokolu, ale jinak normální, běžné věci".

***

Nejen dělové čluny

Při čtení Perryho "Narrative" (Narrative of the Expedition to the China Seas and Japan, 1852-1854) postupně docházím k závěru, že obecně přijímaná verze o tom jak "Perry pomocí děl otevřel Japonsko světu", "výhružkami donutil", "pohrozil vypálit hlavní město" – není ničím jiným, než dalším mýtem.

Mám za to, že ve skutečnosti to byla pečlivě připravená a skvěle provedená diplomatická operace, která prakticky po celou dobu balancovala na ostří nože. Síla, nebo přesněji pohrůžka jejího použití, vždy velmi pečlivě odvážena a skryta pod hustou omáčkou smrtící zdvořilostí a ohromujícího přátelství, byla pouze jednou z komponent této operace. Nakonec to přece zvládli bez násilí. Což vypadá téměř japonsky... Což v podstatě vysvětluje...

Věc se má tak. Američané, připravujíc expedici, provedli nesmírně obsáhlou analýzu všeho, co v té době bylo o Japonsku známo. Překopali všechny v té době známé texty, počínaje prvními zprávami Portugalců, přes vzpomínky Johna Blacka a konče všemi informacemi pocházejícími od Holanďanů z jejich základny v Dezime. Poté co provedli systematizaci všech dostupných informací, získali celkem přesný a logicky uspořádaný obrázek toho, co to znamená Japonsko (tato analýza je obsahem úvodu do "Narrative") – počínaje přírodními podmínkami a konče vzděláním, kulturou a politickým uspořádáním. Prakticky přesně odhadli, jak funguje Bakufu, a i když ne vždy se jim to podařilo v detailech (například se domnívali, ž Mikado je náboženským a Šogun světským císařem), tak systém vládnutí pomocí knížat pochopili zcela správně. Kromě toho, a to bylo možná to nejdůležitější, pečlivě analyzovali všechny kontakty, které kdy Japonci měli s Evropany, jejich důsledky a příčiny neúspěchů. V některých případech až po návštěvy jednotlivých lodí. Na základě toho všeho si Perry určil svůj postup a pevně se ho držel. A nejde o děla. Vzpomeňme například incident s Jošidou Šoinem který chtěl s Perrym odplout. Perry věnuje celou stránku zdůvodnění toho, proč mu nemohl vyhovět, ačkoliv si velmi přál tak učinit. Nechtěl, aby tento, z hlediska Japonců nečestný čin ovlivnil jednání. Už jenom z toho je jasné, že jeho diplomacie byla silná nejenom děly.

(Japonské dary delegaci komodora Perryho)

Ještě jedna věc, která mě překvapila. Američané si Japonců vážili. Ba co více, chovali k nim sympatie. Nehledě na zjevnou zaostalost v oblasti praktické vědy, Američané neměli Japonce za nějaké "Hotentoty". Na rozdíl od některých Evropanů.  Na jiném místě spílají katolickým misionářům, z jejichž zpráv byl v Evropě sestaven naprosto falešný obraz Japonska. Správně pochopili i to, že Japonci pohrdají Holanďany, a také příčiny tohoto pohrdání.

Mimochodem, Holanďané, to je kapitola sama pro sebe. O každém příběhu, ve kterém se v této knize vyskytují, by se dal napsat román.

Člověku se maně vybavuje jiné poselstvo, které ovšem zcela zkrachovalo. Mise Rezanova. Mimochodem, Perry ho nazývá "vzorem" diplomatické nekompetentnosti".  Rezanov skutečně Japoncům nerozuměl a epizoda s útokem "Junony" a "Avosu" na Sachalin a Jižní Kurily nadlouho postavila na rusko-japonských vztazích tlustý černý kříž.

29.11.2011
Japonsko, epocha Meindži 8.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Informace k zamyšlení: Takasugi Šinsaku (Takasugi Shinsaku)

Třístrunný šamisen nosil stále s sebou. Většinou stačily dva hrnečky saké, aby začal improvizovat. Nejsem si jist, že zpěvní ptáci závistí tuhli a padali z větví, když uslyšeli jeho hudbu, ale v čajovnách Hagi a Kagosimy, a poté i starého hlavního města, kde ho osobně znala každá toulavá kočka, za jídlo, pití a to ostatní nemusel platit zhruba od patnácti let věku. A to taková mama-san čajového domku rozhodně není slavík.

Jedním ze spolehlivých způsobů, jak ho přimět ke hraní, bylo, pozvat ho na shromáždění starších samurajů knížete. Šamisen začínal hrát hned po třetí nebo čtvrté větě. Toto obecenstvo mělo k hudebním improvizacím podstatně horší vztah, ale zamezit oduševnělému muzicírování se mu nedařilo. Člověka s šamisenem nešlo umlčet autoritou nebo zastrašit. A zabít ho šlo také velmi těžko. Přitom zabít se ho pokoušeli velmi často, a nemělo to žádný vztah k hudbě. Takasugi Šinsaku byl jedním z vůdců "lidí ušlechtilého cíle" provincie Čošu.

Asi v osmi nebo v devíti letech prodělal neštovice a málem na ně zemřel. Žádné další nepříjemnosti ho v životě nepotkaly. V osmnácti se stal žákem Jošidy Šoina. V jednadvacet mistrem školy Yagyu Šinkate. Byl šikovný, talentovaný, obdivuhodně vládl mečem a smyslem života se mu stala myšlenka "Sonnó Džój (Sonnō jōi)" – "ctít císaře, vyhnat barbary". Vztek s ním jenom cloumal – jednou v průběhu politické rozepře vytasil meč a rozsekl napůl mirně kolem kráčejícího psa. Aby nezabil spolubesedníka, jak se později přiznal. A tak se klidně mohl stát ztělesněním "šílené spravedlnosti" jako například zde již zmiňovaný Mijabe nebo zde ještě nezmiňovaný Jošida Tošimaru, nebýt dvou okolností.

První byla ta, že k překvapení všech, si Takasugi našel kamaráda. Kamarád byl také slušným básníkem, také milovníkem čajových domků a jejich obyvatelek, také žákem Šoina – a jmenoval se Kacura Kogoro, kterého tehdy ještě nenazývali "mizejícím" Kacurou díky jeho obdivuhodné schopnosti vypařit se z problémových míst, ale Kacurou "co tím získáme", protože právě tuto otázku obyčejně kladl poté, co horké hlavy navrhovaly další rozmáchlý plán akcí. A Takasugimu byla sympatická i ta bláznivá myšlenka Kacury, a totiž, že vláda existuje kvůli obyvatelstvu a nikoliv obráceně.

Druhou – a rozhodující – okolností byla návštěva Šanghaje, kam v létě roku 62 vláda Tokugawy vyslala delegaci na čtyřstranná jednání o obchodních kvótách. Tagasugi byl na tomto jednání zástupcem provincie Čošu. Ze Šanghaje si přivezl tři věci: jasné vidění toho, co se stane s Japonskem, jestliže se dostane do konfliktu s barbary a prohraje; přesnou představu o vojenské síle Anglie a Ameriky a o tom strašném handicapu, který má Japonsko; jasné pochopení toho, že problém není jen ve vojenské technice, ale i ve společnosti, která ji vyrábí a používá.  A samozřejmě nevelkou várku současných střelných zbraní, jak jinak. I když, "armstrongy" mu neprodali.

V roce 63, po prvním konfliktu samurajů Čošu s Evropany (Pobřežní pevnosti Čošu systematicky pálily na evropské obchodní lodě. V rámci odvetných opatření Francouzi zničili baterie Čošu a obsadili několik vesnic na pobřeží.) ohromil vedení klanu prohlášením, že samurajové se zcela odnaučili bojovat. "Tak moc se bojíme porážky, že si od ní klidně utečeme pro smrt. Neumíme vstávat – jenom padat." A trval na vytvoření zvláštní milice, do které by byl umožněn vstup rolníkům a řemeslníkům. Situace byla tak zoufalá, že starší samurajové klanu byli ochotni zkusit cokoliv. Ti nejkonzervativnější z nich byli stejně přesvědčeni, že se to Takasugimu nemůže podařit, tak proč bychom mu to nedovolili. A on začal formovat a cvičit – podle evropských metodik vyčtených z knih – svůj Kiheitai, zárodek budoucí japonské armády.

(Khihetai milice)

Po událostech 64. roku (viz. "Případ palácová brána") byl Takasugi zatčen. Přesto, že stejně jako jeho přítel Kacura, nebyl, neúčastnil se a dokonce kategoricky nesouhlasil. Ostatně, prakticky hned ho pustili, a hádejte proč. Neustálé ostřelování jejich lodí v průlivu Šimonoseki (Shimonoseki) západní mocnosti omrzelo, a Anglie, Francie, Holandsko a USA vypravily k pobřeží Čošu flotilu, která metodicky odstraňovala z povrchu zemského cokoliv, co třeba jen vzdáleně připomínalo stavbu. Po ukončení této působivé demonstrace požadovali vyslance knížete vybaveného plnými mocemi k jednání. A právě Takasugiho jmenovali vedoucím delegace, kalkulujíce s tím, že vzhledem ke svému temperamentu a přesvědčení namluví Amaterasu ví co, jednání ztroskotají a všechno, střelbou počínaje se svede na Išin Šiši. Jejich hlavami se potom bude možno vykoupit jak od Bakufu, tak od cizinců, a nic podstatného nebude třeba měnit. Takasugi vedl jednání a v průběhu 9 dní vypracoval mírovou smlouvu plně pro Čošu akceptovatelnou. Navíc se mu v průběhu jednání podařilo změnit názor amerického a anglického vyslance na situaci v zemi o 180 stupňů. Počínaje rokem 1864 budou obě velmoci tiše podporovat "lidi ušlechtilého cíle".

(Shimoniseki incident)

Po podepsání smlouvy, radikálové V Išin Šiši obvinili Takasugu ze zrady a dalšího půl roku na něj pořádali štvanici. Pravda zcela bez úspěchu a navíc s velkými škodami pro sebe. Mistr Yagyu Šinkate je mistrem Yagyu Šinkate i když byl naposledy viděn střízlivý před 10 lety.

A Takasugi nacházel lidi, uzavíral spojenectví, nějak dokázal dohlížet na výcvik lidí z Kiheitai, zřizoval kanály pro pašování zbraní. Velmi spěchal, protože věděl, že válka s vládou Tokugawy je otázkou měsíců, a jeho vlastní smrt otázkou roku nebo dvou. Ze Šanghaje si totiž přivezl nejenom nové myšlenky a nové zbraně, ale i tuberkulózu.

V prosinci roku 64 Takasugi s 80 lidmi obsadil Šimonoseki. Odtud vyrazili na východ, kde obsadili přístav Mitadžiri ve kterém kotvily tři nově zakoupené válečné lodě. Ty byly také hlavním cílem této operace. Počátkem ledna měl Takasuga ve zbrani 3 tisíce mužů. Ty vedl pochodem na hlavní město provincie – Hagi. Páni konzervativci se sice hodlali bránit, avšak opominuli tu skutečnost, že Hagi stojí na břehu moře a že existuje věc zvaná lodní dělostřelectvo. Po několika hodinách ostřelování se město vzdalo, zcela v souladu s Takasugiho tezí, že samurajové se odnaučili bojovat.

Provincie Čošu plně přešla pod vládu "lidí ušlechtilého cíle".

(Strategie,  jak vyhrát boj proti armádě s padesátinásobnou početní převahou. Zázračný obrat ve válce mezi bakufu a Choshu.)

Kdyby byl býval Šogunát alespoň trochu akceschopný, využil by občanskou válku ve vzbouřenecké provincii a zaútočil by na Čošu ještě v zimě. Vláda ale na tom byla ale ještě hůře, než se zdálo spiklencům. Příkaz jednatřiceti knížectvím k vyslání vojsk na potlačení povstání byl vydán až v dubnu 1865. Bakufu nebylo známo, že armáda Čošu je vyzbrojena pašovanými evropskými puškami, ani to, že Takasugimu se, prostřednictvím Ryōmou vytvořené společnosti Kaientai (dnes Micubiši), podařilo koupit v Šanghaji ještě další dvě válečné lodě. Ale například zpráva o tom, že "rada starších samurajů klanu" vyhlásila všeobecnou mobilizaci,  se do Edo sice dostala, ale vůbec nikoho tam neznepokojila. (Matsudairu Katamori, který na vlastní kůži poznal, co je to dobře vycvičený a ozbrojený rolník, prostě neposlouchali.)

Expedice proti Čošu nesla název "válka ze čtyř stran", protože vzbouřená provincie se skutečně musela bránit útokům ze čtyř směrů  – z jihovýchodu, východu, severovýchodu a západu.

7. června 1866, tedy téměř za rok po oficiálním začátku kampaně, flotila Tokugawy obsadila ostrov Osima. Takasugi Šinsaku neměl ani čas, ani touhu předvádět tuto pomalou důstojnost. Dobyl ostrov, a tím i průliv, zpět za týden. V té době Takasugi získal přezdívku podle svého oblíbeného rčení. Začali mu říkat "Takasugi přemýšlím-v-poklusu".

Jeden z jeho kolegů o něm řekl:"Když začal jednat, byl jako úder blesku. Když se do něčeho pustil, byl jako vítr a déšť."

Se zdravím to měl sedmadvacetiletý živel ale špatné. Po této expedici začal vykašlávat krev. Lékaři mu řekli, že když se nebude přepínat, může žít ještě několik let. Takasugi pokrčil rameny a začal připravovat další kampaň. K červenci 1866 vyčistil východ a severovýchod, a počátkem srpna armáda Čošu pod jeho velením prolomila frontu vojsk Tokugawa. 10. září padl hrad Kokura, který Bakufu plánovalo využívat coby opěrný bod invaze.

 23. září šogun oznámil ukončení bojových operací. V té době Takasugi již ležel v horečkách v Hagi. Od té doby už prakticky neopouštěl postel.

13. dubna 1867 se jeho přátelé sešli v jeho oblíbeném čajovém domku... a náhle zpoza stěny uslyšeli šamisen. Takasugi seděl venku a hrál. Následujícího dne zemřel. Předsmrtná báseň zůstala nedokončená. Začínala slovy: "Udělat šedý svět barevným."

 Pouhého půl roku poté Tokugawa Yošinobu (Tokugawa Yoshinobu) oznámil své rozhodnutí vzdát se trůnu a předat vládu císaři.

(Bulvární :-) obrázek s názvem Takasugi Shinsaku, tak snad je to on :-)

 ***

 "Savoir vivre" na japonský způsob, aneb slíbená fotografie specielně pro Janiku.

Takasugi se rád předváděl. Miloval velká gesta. Miloval upřímně a celým srdcem. Příběh jeho lásky k dívce jménem O-Uno je také z kategorie laciných filmů. Velmi dojemné. Své milované dívce přivezl z Nagasaki dárek – sametovou taštičku. S kvítky a kovovými kuličkami. Anglickou.

Podobnou nikdo neměl. Ani své zákonné manželce nedával takovéto rafinované dárky, takže se nedivme, že z toho nebyla nadšená. Jenomže Takasugi moc chtěl, aby to děvče bylo ověšeno všelijakými vytříbeně elegantními věcičkami.